Občas se přistihnu, že se srovnávám s druhými. Dívám se na jejich životy - jejich „duchovní stavby“, a připadám si méně úspěšná. Můj svět se totiž točí hlavně kolem dětí, rodiny a domácnosti – a někdy mi připadne, že druzí toho v duchovní oblasti stihli a dokázali víc.

Ale apoštol Pavel říká: „Vy jste Boží stavba.“ Každý z nás tak obdržel jedinečnou rozmanitou Boží milost, z níž může tvořit. Každý stavíme na místě, kam jsme byli posláni. Není proto možné se porovnávat, protože stavba Božího království je pestrá – někdo buduje základy, jiný staví zdi, další zdobí chrám mozaikou. Každý díl má smysl právě tam, kde je. Pokud bychom se dívali přes plot k sousedovi a snažili se kopírovat jeho styl, ztratili bychom to nejcennější – jedinečnost svého povolání. Rozmanitost má v celku stavby Božího díla hluboký důvod i krásu.

Někdy může být těžké přijmout, že jsme teprve na začátku – že jen kopeme základy, zatímco jiní už pokládají střechu. Ale možná základy jejich domu kdysi vykopal někdo jiný. A my dnes možná pracujeme pro ty, kdo přijdou po nás. Možná neuvidíme hotovou stavbu, ale bez našich základů by nikdy nevznikla.

Ohledně přístupu ke stavbě Božího chrámu mě oslovilo prastaré moudré vyprávění:
Na stavbě se kdysi ptali tří dělníků, co dělají.
První odpověděl: „Kladu cihly jednu na druhou.“
Druhý řekl: „Vydělávám si na živobytí.“
A třetí se usmál: „Stavím katedrálu.“

Každý z nich dělal totéž – a přece každý jinak. Stejně tak my: i to, co vypadá obyčejně, může být součástí velkého Božího díla, pokud to konáme s vědomím, že stavíme chrám, v němž přebývá Bůh.