Když mi bylo patnáct, nastupovala jsem na střední školu do velkého města. Těšila jsem se. Očekávala jsem nové obzory, zážitky, velký svět. Realita mě ale zaskočila. Poprvé jsem narazila na lhostejnost.

Vyrostla jsem totiž v malém městě, kde byl například jediný člověk bez domova. Všichni jsme ho znali jménem. Bylo běžné se s ním dát do řeči nebo mu něco dát. Ve velkém městě jsem najednou potkala lidí bez domova nespočet. Zpočátku jsem za nimi chodila, mluvila s nimi. Nechápala jsem, proč to ostatní nedělají. Zároveň jsem si slibovala, že se nikdy nestanu lhostejnou. Ale stalo se.

Postupně jsem si zvykla. Přestala jsem si těch lidí všímat, dívala se jinam. Ztrácela jsem citlivost nejen vůči nim, ale obecně vůči neštěstí druhých. Přizpůsobila jsem se.

Ale dnes mě příběh o milosrdném Samaritánovi znovu zasáhl. Zatoužila jsem znovu být také jako on – vnímat lidi kolem sebe srdcem, všimnout si. Ne jen projít kolem – ale zastavit se. Vidět člověka. Vnímat ho srdcem.

Dnešní svět někdy považuje soucit, laskavost a milosrdenství za slabost. Možná i za bláznovství. Ale i Samaritán žil v době plné lhostejnosti. Přesto se nepřizpůsobil. Šel proti proudu – a pomohl.

Možná jsme i my nechali své srdce ztvrdnout. Možná už tolik nevnímáme lidi kolem sebe. Ale můžeme znovu začít.

Nevíme jak?
Stačí říct Bohu o své touze.
On nám ukáže cestu, jak znovu vnímat a milovat.

On sám nám totiž
věnuje svou pozornost,
on sám nás přijímá.
On sám je milosrdným Samaritánem.

A pokud toto zažíváme, můžeme se i my sami Samaritánem stávat …

-redakčně upraveno-