Není to tak dávno, co jsem četla vědecký článek, který se zabýval tématem smrtelnosti. Lidský věk se stále prodlužuje, lékařská péče je na vynikající úrovni, přesto se však nestáváme nesmrtelnými a naše tělo pracuje na destrukci sebe sama až k samotnému konci – smrti.

Slovo smrt a jeho plný význam na mě vždy působí tak, že se trochu vyděsím. V okamžiku smrti ztrácím někoho blízkého nebo sama opouštím tento svět. Není možné tuto chvíli nijak obejít, vyhnout se jí. S naprostou jistotou mohu říci, že jednoho dne zemřu.

Je to skutečně tak děsivá představa? Jako křesťanka věřím, že tento okamžik je stejně jako celé mé bytí v rukou Božích - i to, co přijde po této chvíli. Je to jen krok do nového života. Věřím a doufám, že Bůh zničí smrt jako takovou a znovu mě pozvedne v novém životě. A těším se na to, až mi sám setře každou slzu u mé tváře. Cítím, že mě strach pomalu opouští.

Smrt je ten náš nejposlednější krok,
abychom se mohli konečně sejít tváří v tvář s Bohem.
Je to dokončení a vyvrcholení naší celoživotní pouti
a nezáleží na tom, kolik času nám zde bylo dáno,
protože věčný život … je věčný.

Redakčně upraveno