Znáte ten pocit, když vstoupíte do ledové vody? Všechny myšlenky se rázem rozutečou a člověk je najednou úplně tady a teď – v přítomném okamžiku, zcela obklopen vodou, kterou vnímá každou buňkou. Anebo naopak – ponoření do horké vany po dlouhém dni. Najednou povolí napětí ve svalech, mysl se zklidní a člověk má pocit, že se rozpouští v teple a klidu, který ho objímá ze všech stran. Tak či tak, ponoření do vody mění naši vnitřní pozornost. Už nejsme „rozptýlení“, ale cele „uvnitř“.

A právě o tom je řeč i ve verši z Janova evangelia: „To je ten, který křtí Duchem svatým.“ (Jan 1,33). Slovo „křtít“ v původní řečtině – jazyce Nového zákona – zní baptizein –  doslova „ponořit“. Jan Křtitel ponořoval lidi do vody na znamení obrácení a nového začátku. Ale Ježíš, jak říká Jan, ponořuje do Ducha svatého. Být „ponořen do Ducha“ znamená být naplno otevřený Boží přítomnosti. Nechat se jím obklopit, vtáhnout, proměnit.

Duch svatý totiž není jen „něco navíc“. Je to základní síla křesťana, která mu dává život, radost, porozumění i směr. Pokud jsme do něj ponořeni, začínáme vidět jinak – sami sebe, druhé i svět kolem. Čerpáme pokoj tam, kde by jinak byl neklid. Odvahu tam, kde bychom měli chuť utéct. Naději tam, kde už jsme nic nečekali. Ježíš totiž nepřišel jen učit. Přišel nás ponořit do Božího života.

Do čeho jsem dnes ponořen já?

A nechám se opravdu ponořit do Božího Ducha?