Biblický obraz, jak Bůh z žebra člověka tvoří ženu, můžeme vnímat také  jako návod, jak budovat vztahy s druhými lidmi (a to nejen manželské).

Tak nejdříve: Jestli chci, aby náš vztah rostl,
musím dávat tomu druhému kus sebe.
Je potřeba dávat „žebro“ svého času, energie, moudrosti, zkušeností, shovívavosti. Bere mi to něco, možná dokonce i zraňuje, ale to je cena vztahu. Beru a dávám; odevzdávám a přijímám. Nejde to jinak.

Zároveň tvoření z žebra může symbolizovat to,
že můj potenciál tvořit vztahy je omezený.
Bez jednoho žebra se obejdu, bez deseti žeber těžko. Kdybych rozdal všechna žebra, co mám, sesypal bych se. Doslova. Byl bych všech a taky nikoho. I když existuje spousta projektů a lidí a sešlostí a zábav, můj úkol není obletět všechny akce a rozervat své tělo, abych sám ztratil kostru svého života. Ne, můj úkol je tvořit vztahy, darovat se, ale s rozmyslem. Ve vztazích, ve kterých žijeme existují určité priority, kterým je třeba být věrný.

A nakonec: není to celé jenom moje aktivita.
Občas mě překvapí, s kým si rozumím, aniž bych to zvlášť plánoval. Bůh je Bohem procesu. Utváří náš život a naše vztahy pečlivě a někdy velmi nenápadně. Stejně jako např. vztah Jany a Petra, kteří měli svatbu teď v létě: to, že spolu vlastně chodí, zjistili na začátku vztahu až po nějakém čase. Petr a Jana teď spolu žijí, a i když nerozervou své tělo a nebudou mít vztah s každým člověkem na této planetě, věřím, že mohou být šťastní.

A věřím, že stejně mám tvořit vztahy i já.
Nesobecky, s Bohem, a hlavně s rozmyslem - abych se nesesypal.