Ohlášky

Mám často dojem, že my křesťané jako bychom první část Ježíšovy odpovědi brali jako jakousi samozřejmou rutinu, a říkali si, že to podstatné a důležité je až v té druhé části – kde se mluví o milování bližního. Jako bychom největší přikázání zredukovali na pomoc a péči o bližního a ten  se nám stal ,,bohem‘‘.

Ale Ježíš to řekl jasně: „Na prvním místě miluj Boha. Nejvíc...“ Můžeme si říci: „Proboha proč? Vždyť Bůh to nepotřebuje! Nepotřebuje naši lásku.“ A je to pravda, on to opravdu nepotřebuje. Ale my ano. Potřebujeme být ve vztahu s Bohem – Láskou,  uvnitř svého srdce po tom touží každý člověk. Je to pro nás totiž ten nejzákladnější životo-dárný vztah, ze kterého můžeme čerpat pro vše ostatní. Zaměření na něj nám umožní vidět všechny krásné i těžké věci v pravém světle a v nad-hledu. Kdo má opravdu Boha na prvním místě, je svobodný vůči všemu, co život dává i bere. Takový člověk je kýmkoliv a čímkoliv nezkorumpovatelný a v dobrém slova smyslu nezávislý… Jen takový člověk pak může svobodně a účinně milovat, odpouštět, být věrný, trpělivý a milosrdný.

A co znamená milovat Boha v mém konkrétním životě? Například to, že vztahu s ním dám dostatek času. Že se s ním budu setkávat osobně – v modlitbě, v Božím slově, v eucharistii, v klanění a uctívání, v pobývání v jeho přítomnosti, že s ním budu ,,konzultovat‘‘ svůj život, že se nechám vést jeho Duchem. A že s ním také budu řešit způsob a míru pomoci druhým! Zvlášť, když nevím, kde mi hlava stojí a co dřív.

A pak je tu ještě ta druhá věc, kterou v životě snadno opomíjíme. Ježíš říká ,,miluj … jako sám sebe‘‘. Sebepřijetí, láska k sobě, zdravé pečování o sebe, odpočinek je důležitou součástí života. My se ale bohužel mnohdy snažíme být bližním všem ostatním kolem sebe, jen ne sobě! Ano, láskyplné zacházení sám se sebou je také součástí největšího Božího přikázání. Není naším úkolem vždy a za všech okolností dát druhému přednost, potlačit projev nespokojenosti, únavy, bolesti, bagatelizovat své emoce, zakazovat si projevy nespokojenosti, popírat vlastní hodnotu a znehodnocovat sebe sama, ponižovat a zesměšňovat se, žít v neustálém strachu z konfliktu a ve snaze vyhovět za každou cenu. Nemusíme si připadat jako sobci, pokud si přejeme dobré, postavíme se za sebe nebo se sami sebe zeptáme: Je mi v tom dobře? Je tohle řešení dobré taky pro mě?

To samozřejmě neznamená, že nemáme myslet na druhé, nevycházet jim vstříc, nedělit se, nepůjčovat... Samozřejmě to dělat máme! Ale nesmíme v tom chybět my sami! Jinak žijeme vztahy, které jsou nějak pokřivené a časem začnou drhnout. A pokud neděláme dobře i sobě, není to dobré ani pro toho druhého, kterému jsme se ,,obětovali‘‘.

A k tomuto všemu můžeme čerpat z  našeho největšího Vztahu: s Bohem – Láskou.

-redakčně upraveno-