Jak reagujeme, když nám někdo tzv. šlápne na kuří oko? Když se otře o nějakou naši slabinu, zkritizuje nás, zachová se k nám arogantně, necitlivě? A co teprve když věděl, že nás zraní? Přirozenou reakcí většiny z nás je zlost, smutek, nebo chuť to vrátit, případně všechno dohromady. Důležité je však to, co následuje, co z nás vyjde.

Někdo bojuje s nadávkami hlasitými, jiný s tichými, spolknutými. U jiného nastoupí uzavřenost, stažení se, sebelítost. U dalšího zase zlost, nenávist, možná touha vykřičet svůj názor, touha druhému jednu vrazit… která přejde ve skutek. Pro někoho bývá náročné s křivdou a bolestí zůstat sám. Říká si: sdílená bolest, poloviční bolest. Jenže to může mít háček. Často totiž začneme o druhém rozsévat zlé řeči. Jednou, podruhé, potřetí… Semeno pochyb, nedůvěry a kritiky pak začne klíčit a kořenit v srdcích jiných lidí. Aniž bychom to čekali, natož chtěli.

Ježíš nám, svým učedníkům, připomíná, abychom nejednali jako tento svět. Zlo v našem životě nemůže být přemoženo dalším zlem. Ježíš ukazuje jinou, mocnou zbraň: žehnejte, přejte druhému dobro, Boží dobro, pokoj, Boží dotek, odpuštění… Často to bude z naší strany jen namáhavý akt vůle. Ale v Božích očích nedozírné ceny. Takové rozhodnutí nás přenáší do blízkosti Boží a činí z nás jeho syny a dcery. Jeho blízkost dává našemu srdci pokoj, hojí rány, dává sílu nešířit dál řetězec zla.

Jen tak můžeme ve světě žít Jeho lásku, kterou jsme poznali: lásku shovívavou, trpělivou, laskavou, která nepočítá křivdy, která má naději, vytrvá přes všechny zkoušky, lásku soucitnou, takovou, která zapomíná na sebe.

Pane, žehnej těm,
kdo mě jakkoliv
pronásledují.